Journey of Mad Hammer

Země mezi dvěma říčkami s říčkou uprostřed

Otisky. Stovky otisků. Tisíce otisků. Padajíce zbraně. Krev. Řev. Šepot zničených. Křik šílených. Dopad. Jeden. Druhý. Mizí. Otisky mizí. Těla, kusy těl. Klid. Krev. Hlasy. Vrány. Tisíce vran.

Je to už nějaký ten čas co se toto stalo. Nedávno mě někdo zkoušel naučit co je to čas. Něco si o tom pamatuji. Z dob, kdy jsem nebyla tak velká… To je již dávno. Aspoň si to myslím. Ten kdo mě to zkoušel naučit byl docela zajímavý. Přišel s dvěma dalšíma. Jen se procházeli a šlapali po mě. Tak jsem je aspoň navedla k jejich družce. Také si prožila to co já před dávnou dobou. Její druhové mrtví kolem ní a ona sama uvězněná ve vlastní mysli. Děti Fialového jsou pěkné mrchy, na mě naštěstí nemohou.

Zpátky ke Družince o které vyprávím. Našli Opuštěnou a povedlo se jim odtrhnout mládě mraku. Hodně ho oslabili, tak jsem si na něm smlsla. Malá pomsta za to vše co ty potvory kdy provedly… Družinka se postarala o Opuštěnou a odvedla jí pryč. Dostali pomoc – Orlího muže. Toho jsem se bála. Omluvil se mi, že na mě musí stát, vzal si na svá záda Opuštěnou a odletěl. Má nádhernou duši, stejně jako všichni draví ptáci. Snad ho ještě potkám. I když se jej bojím…

Nezačala jsem s tímto vyprávěním zprostředka? Začala, že jo? Proč já vám vyprávím o Družině a začínám uprostřed? Vždyť to nemá smysl!?

Takže zpátky ke kořenům. Jsou to průzkumníci. Dva muži, jedna elfka. Mladí, ještě celkem nezkušení – vůbec mě neznali. Jejích hnízdo je dál ode mě, nevidím jej. Družinka má za úkol zkoumat místa kolem svého hnízda a hledat nebezpečí. Vím, že potkali Zavržené lidu Nargri a chvilku si s nimi hráli. Byla to docela zajímavá hra s kameny, ale tou dobou již bylo docela pozdě, tak jí rychle ukončili. Druhý den po této hře narazili na mě. A tenhle příběh jsem Vám již vyprávěla.

Co se dělo dál? Slezli ze mě – konečně. Lidi jsou docela těžký, hlavně tihle jsou mladí – neví co je dobré, co je špatné, zajímá je jen zisk. Sotva rozlepili svá víčka, sotva se vyklubali ze svého hnízda. Nechtěla jsem je na sobě mít. Odešli k chrámu Nargri. Ti o nich již věděli a připravili jim docela parádní uvítání. Falanga bojovníků, dokonce i jejich bůh vyjel ze svého brlohu je uvítat. Škoda, že to byly mláďata, nevěděli že před sebou mají boha. A i když na něj přímo hleděli, neviděli jej.

Na něčem se domluvili a žabáci (tak někteří říkají lidu Nargri) odešli. Pak přijeli Obchodníci. Nějak se dozvěděli o chrámu a pokladech které má a přijeli obchodovat. Dle všeho je zavolala Družinka.

Dva vozy, dva tucty Potrestaných, Orlí muž žádající o povolení projet. Vyhověla jsem mu. Potrestaní jsou děsiví. Tolik bolesti. Tolik. Krutý úděl nesou. Ale jsou rychlí. Obří vozy táhnou jako by byly z peří, říčky přeskočili jako by tam nebyly. K večeru dorazili k chrámu a jednání započala. Obchodník je liška podšitá, ten již viděl koho má před sebou. Družinka si mezitím odpočinula u vozů a celkem se flákali. Pohřebiště je nijak nelákalo, zůstali u svých vozů až do rána.

Viděli jste někdy překládku zboží? Je to nuda. Spousta papírů, stráže, bedny, pytle, papíry. A cifršpióni. Nevím co to znamená, ale byli tam. Počítali, kontrolovali, psali a nosili bedny sem a tam.

Konečně se družinka vydala podívat na Pohřebiště. Tedy, jen jeden z družinky – mladý klučina, který sotva začal otevírat oči. On to byl, kdo se snažil Opuštěnou zachránit a holými rukami bojoval s mrakem. Jak říkám – mládě. Kdyby věděl, tak bojuje myslí. Ruce jsou proti vzrostlému Fialovému k ničemu. Toto mládě došlo k říčce a pomocí požehnání na zemi na chvilku rozehnalo mlhu. Pohled na Pohřebiště jej docela dostal, chvilku bloudil v mlze než se vrátil k obchodníkům.

Obchodníci vyslali jiný průzkumný tým, aby se na Pohřebiště podíval. Dál to šlo jednoduše – obchodníci dokončili překládku a za neustálých otázek Družinky, kdy už konečně dostanou svou odměnu, odjeli zpět ke hnízdu. Jak říkám, mláďata.

View
Obrázky v údolí
Aneb: Jak jsme potkali méďu

(Psáno z Alvinova pohledu.)
Karavana se bude ještě tři dny přepravovat přes řeku, pak odhadem čtyři dny pojede po cestě a pak zastaví na další tři dny kvůli přípravě na překročení jakéhosi velmi aktivního území. Možná bylo zasaženo šílenstvím, možná nějakou kletbou, možná obojím a trochou alchymie k tomu. Každopádně tři dny přípravy pro mocné čaroděje a druidy jsou jasným znamením toho, jakou šanci má naše malá průzkumná družina přejít po svých. Naprosto a dokonale přesně: Žádnou. Máme tedy deset dní na splnění svého nejnovějšího úkolu a návrat na místo setkání. Takže s chutí do toho.

Úkol byl jasný. Něco přes den cesty na skalnatou vyvýšeninu na obzoru. Tam se rozhlédnout a zaznamenat cokoliv zajímavého. Následně pokračovat přibližně den a půl směrem kolmo vlevo paralelně s cestou, po které se bude pohybovat karavana. Dorazíme k ruinám nějakého starého hradiště. To prolézt a odtáhnout cokoliv zajímavého či cenného, co se odtáhnout dá. Vypadalo to na rutinní procházku až k ruinám, ve kterých se může skrývat naprosto cokoliv. Kéž bych už tehdy tušil, jak majestátní omyl tahle úvaha byla.

Cesta ke skála uběhla v klidu. Nasadil jsem ze začátku rychlé tempo, abychom se soumrakem dorazili ke skále a měli nějaké přirozené přístřeší. O vodu cestou nebyla nouze. Potůčků bylo mnoho a voda v nich křišťálově čistá. Dorazili jsme mírně vyčerpaní, ale stále s dostatkem času. Dokud se skála dala vyjít pěšky, šli jsme. Na poslední strmý úsek bylo lepší jít za světla. Šedý a Gisilfrid objevili ve skále jeskyni, která byla na nocování ideální. V jeskyni se ale nacházel medvěd. Nehýbal se a měl zavřené oči. Vypadal jako mrtvý, ale žádné zranění na něm nebylo patrné. Po chvilkovém ohledání jsme zjistili, že z medvěda zbyla naprosto neporušená kostra, drápy a kůže. Veškeré maso a orgány byly prostě pryč. Ani jeden z nás neměl tušení, jak se mu tohle přihodilo. Přivlastnil jsem si jeho drápy. V budoucnu se z nich dají vytvořit amulety nebo prodat. Šedý měl obdobný nápad s některými kostmi.

Skálopěvci by si měli zvolit nové jméno. Nebo zůstat u zpívání. Skály totiž nejsou zrovna pro nás. Každopádně člověk se naučí něco nového každý den. Příklad: Nelezte na skálu, co je hodně špičatá, nebo svou rodnou vísku nespatříte více. Měl jsem tu čest se houpat na laně a nemoct se zachytit. Nebyl jsem sám. Tuto přímou cestu nedoporučuji, už jen kvůli tomu, že na druhé straně skály na perfektně pohodlné schodiště, jak jsme vyčerpaní nahoře na hoře zjistili. Obejít skálu by sice trvalo o pár hodin více, ale je to mnohem bezpečnější cesta.
Nahoře je příjemná plošina a tunel vedoucí do skály, která byla evidentně obývána. Už je kvůli kamennému trůnu, který nabízí výhled na údolí na druhé straně (A vedou u něj ony dříve zmíněné schody). Viditelnost byla perfektní, takže jsme měli rozhled do širého okolí.

Na oslavu jsme zahájili vítězný popěvěk a pomalu nám došlo, že změna jména bude nutná. Údolí bylo prázdné, jedna velká louka jen s nějakou rozvalinou v dáli a několika málo seskupeními stromů všude možně. Ty však na druhý pohled začaly připomínat dětské čmáranice. V údolí byla sbírka obrysů zvířátek vytvořených ze stromů. Slon, pes, pták, liška… Z tohoto úhlu byla většina z nich jasně rozeznatelná. Slonovi chyběly zadní nohy, které se k němu pomalou chůzí blížily ze středu údolí. Průzkum dalekohledem přinesl čtyři zásadní zjištění:
1) Ty stromy uprostřed údolí se hýbou vlastní silou. Pochodují pomalu, ale jistě, přesouváním kořenů jednoho po druhém.
2) Ve všech zvířátkách jsou kolonie fialových mraků. Malých, ale přece. V pohybujících se stromech nikoliv.
3) Na pohybujících se stromech se veze nějaká nahá postava, nejspíš druid, který je ovládá.
4) Vedle něj je na větvi rozvalené to, co zbyde z medvěda po odstranění kůže a kostí.

Musel to být mocný druid. Proč kreslil zvířátka, nám bylo divné, ale nebyl to důvod k tomu ho rušit. Tohle byla zajímavost, kterou jsme měli nahlásit, nikoliv však řešit. Už jen kvůli tomu, že cesta přes údolí by trvala několik dní (Odhaduji víc jak čtyři dny napříč), které jsme neměli. Ale druid a medvěd byli sotva pár hodin od nás a na rozdíl od všech ostatních zvířátek, v jeho dvou tuctech pochodujících stromů jsme nezpozorovali jediný fialový odlesk. Nejspíš se před nimi nijak chránil. A vzhledem k tomu, tak bezstarostně vypadal, mu to nečinilo problémy. Bylo naší povinností zjistit, o co tu šlo. Sešli jsme schody a začali se brodit travou.

Pozdravili jsme druida, ale spíš než druid nám šel na pomoc medvěd za nechutného pleskání masa o další maso a zem pod sebou. Druid nebyl schopný rozumné konverzace. Připadal jsem si, že konverzuji s tříletým dítětem, které má rádo zvířátka, a nehotového slova obzvlášť. Jeho strana hovoru se skládala ze slova „Slon“ a pěti různých intonací. Šedý vypadal připravený druida zastřelit. Siva měla ruce na jílcích a já šel s otevřenou náručí a přátelskými úmysly vpřed. „Nestřílet, dokud vysloveně nepřikážu!“ Druidi mají totiž nepříjemný zvyk ničit dřevěné šipky v letu a trhat dřevěné kuše na rychle letící třísky v rukách jejich majitelů. Každopádně Šedý správně shrnul, že někdo musí ty stromy ovládat, a tříleté děcko to nejspíš nebude. Mozek operace byl nejspíš medvěd. Medvěd už tak v klidu nebyl. Přišel blíž ke mně a o něco se pokoušel. Místo oči měl jen černé hlubiny. Nikoliv prázdná místa, ale pravou černou. Přemýšlel jsem o telepatickém kontaktu, protože nevypadal schopný mluvy, ale když zařval a vypustil ze sebe černý mrak čehosi, bylo jasné, že přátelské úmysly byly tatam. V ten moment se stalo mnoho věcí zároveň: Šedý zmínil nahlas fialové mráčky, druid se svalil na zem v mukách, medvěd zaútočil a já zrušil zákaz střílení na medvěda. O chvíli později mě druid utvrdil v plánu, když se mu podařilo zakřičet „Proboha, zabte ho!“ Sesypali jsme se na medvěda. Tomu se podařilo Gisilfrid zlomit ruku, ale společnými silami jsme ho udolali. Siviny vrhací nože jsou smrtící a jak já, tak Šedý jsme měli symbolický dotyk v podobě drápů a kostí.

Druid se nám představil jako Zazuze a nechal kořeny medvěda roztrhat na kousky. Zapálil slona a vypadal u toho spokojeně. Ukázalo se, že medvěd byl posedlý šílenstvím a nutil druida, aby stavěl „školky“ pro fialové mráčky. Velký les by je strávil a na otevřeném prostranství by je vítr rozfoukal. Mimo to ale moc sdílný nebyl a odpovídal spíš jednotlivými slovy. Zeptal se mě, jak jsem na světě dlouho, a pak se slovem „Mladý!“ natáhl ruce a pokusil se mě chytit. Podařilo se mu to a zatímco na něj zbytek družiny mířil zbraněmi, on mi přiložil ruku na spánek a já se stal prostředníkem pro něco úžasného. „Teď spolu!“ Pronesl a naprosto ovládl moje tělo. Nebo minimálně končetiny. Podle ostatních jsem v tu chvíli dost měnil výrazy v obličeji. Nevím. Je to možné, ale v ten moment to bylo to poslední, co mě zajímalo. Vysvětlení jeho počínání totiž přišlo o pár vteřin paniky později, když se mi před očima vyjevil jeho plán. Vzít oheň stále plápolajícího slona a roztříštit jej do všech obrazců. Sám na to neměl dost sil. Přestal jsem vzdorovat a užíval si tu obrovskou moc, která námi proudila. Kouzlo tvaroval on, já vlastně jen přisypával své kapacity, ale i tak to bylo… Neskutečně vyčerpávající a neskutečně uspokojující. Příště si mohl ušetřit problémy a říct, co plánuje, než na mě skočil jak dva týdny hladová zombie,

(Hráčská poznámka: V tu chvíli Gisilfid odhadovala moje pocity z mé mimiky, aby bylo možné zjistit, co se se mnou a druidem děje. V tomto pořadí: Strach, panika, překvapení, úžas, odhodlání, potěšení, naprostá extáze, vyčerpání. První sex v kostce.)

Šedý rozbil tábor a já padl únavou. V noci nás napadly ovce. Byly také ovlivněné šílenstvím. To jim naprosto vyžralo oči a nahradilo je černotou. Šedý předvedl nějaké nové kouzlo se světlem a ovce tím tak zmátl, že padaly jak… ovce na porážku. Po chvíli jsem se dověděl, že jej získal od Zazuzeho a nechal si ho zaklít do kamene, který jsme dostali jako odměnu za minulou výpravu. Všichni jsme se sesypali vyčerpáním. Někteří z nás podruhé. Probudili jsme se až k večeru. Po zběžném ošetření nejhorších zranění od ovcí a kontrole obvazů na zlomené ruce jsme vyrazili dál směrem k ruinám. Zazuze zmizel. Prý se ještě staví u karavany. Stříbrné kladivo prý zná. Nebo jeho tátu či dědu. Možná ho potkáme, až se vrátíme. Každopádně řekl nám, že to prokleté místo má místní název: Údolí křiku. O důvod víc se přidat zpět ke karavaně.

Cesta a utáboření se na dohled ruin proběhly více méně bez problémů. Máme tu hezký převis a útulno. Zjistil jsem, že to ohnivé kouzlo mi prý změnilo barvu duhovek na jasně červenou. Vypadá to cool, ale asi bych se neměl teď moc ukazovat u čistých. Nu, prší a tady se setmělo. Zítra ráno jdeme na průzkum těch ruin a konečně splnit hlavní úkol, co nám byl zadán. Kolik máme času? Den cesty ke skále, druhý na vylezení na ni a boj s medvědem, třetí jsme prospali, čtvrtý cestovali. Začíná nám pátý den mimo karavanu. Z ruin je to prý na místo setkání den, možná dva, pokud budeme naložení, cesty zpět. Pokud tu zůstaneme a budeme je prolézat čtyři dny a další dva půjdeme ke karavaně, dorazíme na krev. Jak se ale koukám na ty rozvaliny, dávám ruinám den, maximálně dva. Řekněme dva. Jestli tedy všechno už půjde bez větších obtíží, budeme mít v karavaně nejméně den a půl volna. Giz potřebuje víc než polní ošetření na tu zlomeninu a já bych si rád odpočinul v teple a nechal někoho, aby se podíval, co přesně jsem si odpálil v hlavě tím ohnivým zázrakem. A možná si ty oči nechám. Jako památku. Na náramku mi už dochází místo.

View
Hradiště pod nánosem běloby
Aneb: Spiders, spiders everywhere.

Tak dobrá, Argi, kde jsem to skončil, než jsem byl tak hrubě přerušen? Jo, hradiště.

Bylo ráno a my se vydali plnit povinnosti průzkumné výpravy. Celé hradiště bylo rozpadlé. Z obvodových zdí nezbylo mnoho a o stavbách uvnitř škoda mluvit. Jediné dvě zajímavé věci byly v zadní části: Studna a samotná vnitřní věž. Ze studně se linul zvláštní pronikavý zápach. Ať už v ní bylo cokoliv, k vodě to mělo daleko. Jak se později ukázalo, byla to dost Chekhovova studna. Ostatně určitě jsi zaznamenal tu ránu včera dopoledne, ale popořadě. Věž a její okolí bylo už z dálky zbarvené víc do běla, skoro jak pod slabou vrstvou sněhu Když jsme přišli blíž, tak nám došlo proč: Pavučiny. Míle a míle pavučin pokrývaly stěny, díry v nich i porost kolem věže. Venku začalo pršet, tak jsme vlezli dovnitř.
Uvnitř byla tma a vrstvy pavučin všude možně. Divím se, že do nich ještě něco ti pavouci pochytali a dávno nepomřeli hladem. Žádnou kolonii obřích much jsme cestou neviděli. Nechávali nás na pokoji a pozorovali tu bandu blbců, které jsme ze sebe zrovna dělali. Věží se rozléhal hlasitý hovor a názory na to, co dělat, se různily. Od mírového přístupu a hlavně “neublížit ani mouše,” což v této situaci vyznělo dost paradoxně, po “Pavučiny dobře hoří.” Následně naše spirituálně naladěná šamanka a Šedý prováděli nějaký obřad se zpěvem. Jeden účinek to určitě mělo: Cokoliv bylo uvnitř věže nejspíě obdivovalo náš hudební talent.
Poté, co ze sebe půlka výpravy přestala dělat debily, já se Sivou jsme prohlédli přízemí a rozhodl, že nic se zapalovat nebude. Minimálně než zjistíme, kam jsme to vlezli, jsem zakázal používat otevřený oheň a vyvstala volba: Našli jsme jak padací dveře a schody do sklepa, který byl nejspíš dost rozlehlý, tak schody do vyšších pater. Šlo se vzhůru.
Našli jsme tam starou laboratoř a nejspíš i ložnici a obývák zároveň. To vše na čtyřech krocích na čtyři. Byla pavouky netknutá a šedý zjistil, že je to díky runám, které majitel nakreslil na dveře. Měli jsme místo, kam se vrátit, až se všechno pomrví.
O parto výš už chyběl a většina stropu a o dvě tedy většina podlahy. Ovšem objevili jsme tam však obraz křížence ženy a pavouka. Byla to pavoučice, bohyně, kterou nejde zabít a která pomalu sbírala moc a zanedlouho by započala své tažení na ovládnutí stále většího území. Měli jsme šanci její plány odložit o desítky let, pokud bychom její schránku zabili a tuto základnu zničili. A nebyli jsme jediní, kdo si to myslel. Další, co si pamatuji, je, jak se probouzím v té laboratoři druhý den ráno. Prý jsem nad sebou ztratil kontrolu, odstrčil své přátele a zničil ten obraz.
Neměli jsme už moc času. Bylo potřeba dokončit průzkum a vydat se zpět za karavanou. Šedý té noci překreslil ochranné runy, takže jsme měli alespoň něco, co jsme mohli předložit velení. Zbývalo jen sklepení, takže jsme po odhrnutí největšího nánosu pavučin z průchodu vešli do podzemí. Tam byla další studna s páchnoucím čímsi, ale tentokrát se na to podařilo dosáhnout. Zjistili jsme, že to je vysoce hořlavá kapalina a nejspíš jsou ložiska pod celým hradištěm. O místnost vedle se mi v hromadě harampádí podařilo nalézt zubem času netknuté kopí a o chodbu později i dva velké pavouky.
Jediné světlo pocházelo z naší lucerny a ti dva bez hnutí čekali na vrstvě pavučiny, která zakrývala průchod dál. Matně za ní bylo vidět dveře, ale zraky celé družiny se upíraly na dvě černá těla s osmi nohana, které už tak majestátní siluetu roztahovaly na dva kroky v průměru. Výjimečně jsem to nebyl já, kdo se do nich rozhodl strčit. Sivě to kopí přišlo vhod, protože přestože je vyprovokovala ona, nejblíž jsem byl já a náhle jsem byl sražen k zemi a pohřben pod lavinou chlupů a chitinu. Než se ostatní rouzkoukali, pavouk se mi zakousl do nohy.
Po boji jsem byl ošetřen a jen díky tomu jsem tam nevykrvácel, ale chůze byla nad moje síly. Měl jsem roztržené stehno a nejspíš dost zřízená záda, ale ten černý hajzl se vedle mě svíjel v křečích, které ještě posilovalo mé zaříkání. Za dveřmi zbytek výpravy objevil část zbrojnice, konkrétně palcát, přilbu a kostru jejich uživatele, a já byl na provizorních nosítkách vynesen ven.
Nemělo smysl pokračovat v úkolu. Giz měla stále zpevněnou ruku, já jen o vlásek unikl pavoukům živý a další podobné setkání bychom nejspíš nepřežili. Vylezli jsme ven, kde mezitím přestalo pršet. “Pamatujete si, jak jsem říkal, že se nic pálit nebude? Byla to kravina.” Šedý předvedl vynikající improvizační schopnost, když z provázku a pár klacků vytořil provizorní doutnák a zatímco výprava opouštěla hradiště, ze studny se linula oranžová záře, jak kapalina pomalu prohořívala do nižších vrstev.
A druhého dne, když jsme se blížili karavaně, jsme slyšeli a hlavně cítili výbuch, který otřásl zemí na míle daleko.
Skálopěvci byli poslední skupinou, která kdy toto hradiště viděla. Nevíme, co z něj zbylo, ale odhadujeme, že kráter.

View

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.