Journey of Mad Hammer

Hradiště pod nánosem běloby

Aneb: Spiders, spiders everywhere.

Tak dobrá, Argi, kde jsem to skončil, než jsem byl tak hrubě přerušen? Jo, hradiště.

Bylo ráno a my se vydali plnit povinnosti průzkumné výpravy. Celé hradiště bylo rozpadlé. Z obvodových zdí nezbylo mnoho a o stavbách uvnitř škoda mluvit. Jediné dvě zajímavé věci byly v zadní části: Studna a samotná vnitřní věž. Ze studně se linul zvláštní pronikavý zápach. Ať už v ní bylo cokoliv, k vodě to mělo daleko. Jak se později ukázalo, byla to dost Chekhovova studna. Ostatně určitě jsi zaznamenal tu ránu včera dopoledne, ale popořadě. Věž a její okolí bylo už z dálky zbarvené víc do běla, skoro jak pod slabou vrstvou sněhu Když jsme přišli blíž, tak nám došlo proč: Pavučiny. Míle a míle pavučin pokrývaly stěny, díry v nich i porost kolem věže. Venku začalo pršet, tak jsme vlezli dovnitř.
Uvnitř byla tma a vrstvy pavučin všude možně. Divím se, že do nich ještě něco ti pavouci pochytali a dávno nepomřeli hladem. Žádnou kolonii obřích much jsme cestou neviděli. Nechávali nás na pokoji a pozorovali tu bandu blbců, které jsme ze sebe zrovna dělali. Věží se rozléhal hlasitý hovor a názory na to, co dělat, se různily. Od mírového přístupu a hlavně “neublížit ani mouše,” což v této situaci vyznělo dost paradoxně, po “Pavučiny dobře hoří.” Následně naše spirituálně naladěná šamanka a Šedý prováděli nějaký obřad se zpěvem. Jeden účinek to určitě mělo: Cokoliv bylo uvnitř věže nejspíě obdivovalo náš hudební talent.
Poté, co ze sebe půlka výpravy přestala dělat debily, já se Sivou jsme prohlédli přízemí a rozhodl, že nic se zapalovat nebude. Minimálně než zjistíme, kam jsme to vlezli, jsem zakázal používat otevřený oheň a vyvstala volba: Našli jsme jak padací dveře a schody do sklepa, který byl nejspíš dost rozlehlý, tak schody do vyšších pater. Šlo se vzhůru.
Našli jsme tam starou laboratoř a nejspíš i ložnici a obývák zároveň. To vše na čtyřech krocích na čtyři. Byla pavouky netknutá a šedý zjistil, že je to díky runám, které majitel nakreslil na dveře. Měli jsme místo, kam se vrátit, až se všechno pomrví.
O parto výš už chyběl a většina stropu a o dvě tedy většina podlahy. Ovšem objevili jsme tam však obraz křížence ženy a pavouka. Byla to pavoučice, bohyně, kterou nejde zabít a která pomalu sbírala moc a zanedlouho by započala své tažení na ovládnutí stále většího území. Měli jsme šanci její plány odložit o desítky let, pokud bychom její schránku zabili a tuto základnu zničili. A nebyli jsme jediní, kdo si to myslel. Další, co si pamatuji, je, jak se probouzím v té laboratoři druhý den ráno. Prý jsem nad sebou ztratil kontrolu, odstrčil své přátele a zničil ten obraz.
Neměli jsme už moc času. Bylo potřeba dokončit průzkum a vydat se zpět za karavanou. Šedý té noci překreslil ochranné runy, takže jsme měli alespoň něco, co jsme mohli předložit velení. Zbývalo jen sklepení, takže jsme po odhrnutí největšího nánosu pavučin z průchodu vešli do podzemí. Tam byla další studna s páchnoucím čímsi, ale tentokrát se na to podařilo dosáhnout. Zjistili jsme, že to je vysoce hořlavá kapalina a nejspíš jsou ložiska pod celým hradištěm. O místnost vedle se mi v hromadě harampádí podařilo nalézt zubem času netknuté kopí a o chodbu později i dva velké pavouky.
Jediné světlo pocházelo z naší lucerny a ti dva bez hnutí čekali na vrstvě pavučiny, která zakrývala průchod dál. Matně za ní bylo vidět dveře, ale zraky celé družiny se upíraly na dvě černá těla s osmi nohana, které už tak majestátní siluetu roztahovaly na dva kroky v průměru. Výjimečně jsem to nebyl já, kdo se do nich rozhodl strčit. Sivě to kopí přišlo vhod, protože přestože je vyprovokovala ona, nejblíž jsem byl já a náhle jsem byl sražen k zemi a pohřben pod lavinou chlupů a chitinu. Než se ostatní rouzkoukali, pavouk se mi zakousl do nohy.
Po boji jsem byl ošetřen a jen díky tomu jsem tam nevykrvácel, ale chůze byla nad moje síly. Měl jsem roztržené stehno a nejspíš dost zřízená záda, ale ten černý hajzl se vedle mě svíjel v křečích, které ještě posilovalo mé zaříkání. Za dveřmi zbytek výpravy objevil část zbrojnice, konkrétně palcát, přilbu a kostru jejich uživatele, a já byl na provizorních nosítkách vynesen ven.
Nemělo smysl pokračovat v úkolu. Giz měla stále zpevněnou ruku, já jen o vlásek unikl pavoukům živý a další podobné setkání bychom nejspíš nepřežili. Vylezli jsme ven, kde mezitím přestalo pršet. “Pamatujete si, jak jsem říkal, že se nic pálit nebude? Byla to kravina.” Šedý předvedl vynikající improvizační schopnost, když z provázku a pár klacků vytořil provizorní doutnák a zatímco výprava opouštěla hradiště, ze studny se linula oranžová záře, jak kapalina pomalu prohořívala do nižších vrstev.
A druhého dne, když jsme se blížili karavaně, jsme slyšeli a hlavně cítili výbuch, který otřásl zemí na míle daleko.
Skálopěvci byli poslední skupinou, která kdy toto hradiště viděla. Nevíme, co z něj zbylo, ale odhadujeme, že kráter.

Comments

Stanlex

I'm sorry, but we no longer support this web browser. Please upgrade your browser or install Chrome or Firefox to enjoy the full functionality of this site.